Světové zásoby ropy a zemního plynu vystačí možná na celé století, o uhlí nemluvě. Háček je v tom, že zjevná disproporce mezi zdroji a spotřebou energie zákonitě přináší růst její ceny, který je navíc silně podporován sílícími enviromentálními požadavky.
Možným řešením je zvýšení efektivity celého energetického systému, počínaje zvýšením výtěžnosti ložisek energetických surovin, přes zvýšení účinnosti transformace energie, snížení přenosových ztrát až po racionální hospodaření s energií v konečné spotřebě.
Komplexně vyjádřená „účinnost“ celého energetického řetězce nepřekračuje ani v nejlepším případě deset procent. Za posledních čtyřicet let se podstatně nezměnila průměrná účinnost klasických uhelných elektráren a trvale se pohybuje mírně nad třiceti procenty. Celosvětové ztráty pak v roce 1999 v přenosech a distribuci představovaly 11,6 % světové spotřeby elektřiny, což znamená 1,336 TWh. To je více než činí roční spotřeba Německa, Velké Británie, Francie a Španělska dohromady.
Restrukturalizace energetického systému
Restrukturalizace energetického systému se uplatňuje obtížně a pomalu. Hlavními prostředky jejího rozvoje jsou liberalizace, decentralizace a technické inovace. Liberalizace trhu energií by měla vytvořit konkurenční prostředí, podmínku dynamického rozvoje. Decentralizace zdrojů je především technickým prostředkem.
Decentralizace zdrojů umožňuje přizpůsobením se místním podmínkám výrazně zvýšit účinnost transformace energie. Nižší potřebou přenosů přispívá k vyšší efektivitě celého systému a nabízí příležitost využívat jakékoliv dostupné energie, včetně obnovitelných.
Decentralizovaná energetika produkuje elektřinu (+ teplo) s vysokou účinností blízko místa spotřeby, bez ohledu na výkon, druh paliva nebo technologii. Zahrnuje široký rozsah technologií, instalovaného výkonu a zdrojů energie, zejména:
- kogenerační zdroje s vysokou účinností, s instalovaným výkonem od 1 kW až přes 400 MW, využívající spalovací motory a turbíny, parní turbíny, stirlingovy motory, mikroturbíny a palivové články
- místní energetické systémy, využívající obnovitelné zdroje energie, odpadní teplo, nebo jiné formy dosud nevyužívané energie
Moderní velké elektrárenské zdroje dosahují čisté účinnosti téměř 50 % při spalování uhlí, a vysoko překračují tuto hodnotu, je-li spalován zemní plyn. Právě tyto zdroje, doplněné podle potřeby a možností jadernými a vodními elektrárnami, by v budoucnu měly vytvořit základní strukturu energetického systému.
Rozvoj decentralizace zvyšuje nároky na řízení celého systému, snižuje podíl centrálních zdrojů na celkové produkci a zvyšuje jejich náklady. Prosazuje se proto obtížně, a úspěšnost je závislá na koncepci státní energetické politiky.
Největší překážku decentralizace zdrojů představuje monopol centrálního energetického systému se státní regulací. Takový systém se přirozeně brání liberalizaci cen energie a rozvoji konkurenčních zdrojů. Další překážkou je způsob uplatňování enviromentálních požadavků. Emisní limity škodlivin vypouštěných ve spalinách do ovzduší jsou dosud stanoveny podle obvyklého, průměrného složení paliva s přihlédnutím k standardní technologii jeho spalování. Takový postup nijak nemotivuje ke zvyšování účinnosti transformace, naopak znevýhodňuje zdroje s vysokým stupněm využití energie paliva.
Zdroj: Prof. Ing. Pavel NOSKIEVIČ, CSc., Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, Výzkumné energetické centrum. Výňatek z článku „Decentralizace v energetice – Ujede nám vlak?“.